Zpět
 
Užitečný článek8 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Vědci si nevědí rady se záhadou přírodních zákonů

Přírodní zákony neplatí pouze na Zemi. Stejnými zákony se řídí celý vesmír. A tyto zákony se nikdy nemění.

Když necháte stát kávu na stole, vždycky vychladne. Gravitace zůstává vždycky stejná, nikdy se nepodřizuje náhodě. Rychlost světla zůstává konstantní. Země se otočí kolem vlastní osy za čtyřiadvacet hodin. (Je to tak přesné, že víme, v kterém roce musíme ke světovému času přidat přestupnou sekundu dopředu, aby zůstal přesný.) Nezdá se zvláštní, že vesmír je tak systematicky uspořádaný? Čím to může být?

Kosmolog Sean Carrol poznamenává: „Fyzikální zákony představují vzorec, kterým se příroda bez výjimky řídí.“[1]

Dnešní vědci považují za samozřejmé, že vesmír funguje na základě zákonů. Veškerá věda je založena na tom, čemu autor James Trefil říká princip univerzálnosti: „Podle něj přírodní zákony, které objevíme teď a tady v našich laboratořích, platí všude ve vesmíru a byly v platnosti vždy.“[2]

A je toho ještě víc. Když vědci zaznamenávají svá pozorování, většinou nepoužívají jen slova a odstavce. Přírodní zákony je možné zdokumentovat číselně. Dají se měřit, počítat a vyjádřit jazykem matematiky.

Ty největší vědce zaráží, jak je to zvláštní. Z logického hlediska není nezbytné, aby se vesmír řídil jakýmikoli pravidly, tím méně pak, aby podléhal matematickým zákonitostem. Naměřená rychlost světla je vždy tatáž, 300 tisíc kilometrů za sekundu, ať už vychází z dětské baterky nebo vzdálených galaxií. Z matematického hlediska se dá rychlost světla přesně vyjádřit a nikdy se nemění.

Fyzik Eugene Wigner přiznává, že to, že příroda spočívá na matematice, „je něco, co hraničí se záhadou a pro co neexistuje racionální vysvětlení“.[3] Nositel Nobelovy ceny za kvantovou elektrodynamiku Richard Feynman prohlásil: „Proč je příroda matematická, je záhada… Skutečnost, že vůbec existují jakékoli zákony, je v určitém smyslu zázrak.“[4]

Tento údiv pramení z uznání skutečnosti, že se vesmír takhle chovat nemusí. Je snadné představit si vesmír, ve kterém by se podmínky z okamžiku na okamžik nepředvídatelně měnily, nebo vesmír, v němž se věci zničehonic objevují anebo mizí. A místo toho se vědci soustavně drží víry v racionalitu vesmíru.

Fyzik Paul C. Davies poznamenává: „Když chce člověk být vědcem, musí mít víru v to, že se vesmír řídí spolehlivými, neměnnými, absolutními, univerzálními matematickými a fyzikálními zákony blíže neurčeného původu. Musí věřit, že tyto zákony neselžou. Že se zítra neprobudí a nezjistí, že teplo najednou proudí od chladného k teplému a že se rychlost světla z hodiny na hodinu mění. Za ta léta jsem se svých kolegů fyziků často ptával, proč jsou fyzikální zákony takové, jaké jsou. … Oblíbená odpověď zněla: ,Není žádný důvod, proč jsou takové, jaké jsou. Prostě takové jsou.‘“[5]

Tyto zákony zůstávají konzistentní dokonce i napříč časem. Týmiž přírodními zákony, které platí na zemi, se řídí i hvězdy vzdálené miliardy světelných let. Nedávná studie potvrzuje: „Jedno z nejdůležitějších čísel pro fyziky, poměr hmotností protonu a elektronu, je v galaxii vzdálené šest miliard světelných let stejný jako tady na zemi, a to podle nového výzkumu, který umlčel debatu, zda se přírodní zákony na jednotlivých místech vesmíru liší.“[6]

Veškerá moderní věda vychází z přesvědčení, že ve vesmíru existují univerzálně platné zákony. Hlavní kategorii moderních vědců, kteří především na počátku posouvali kupředu výzkum a objevování těchto zákonů, tvořili muži a ženy, kteří věřili v existenci všemohoucího Boha. Proč? Protože si představovali, že se vesmír řídí zákony, které jsou v souladu s racionalitou a vznešeností svého božského Tvůrce. Stejně jako je Bůh konzistentní a neměnný, má i věda stálou povahu. Věřili, že Bůh stvořil vesmír tak, aby fungoval podle zákonů, v souladu s božským rozumem a vyznačoval se majestátní krásou.

Je to velký rozdíl oproti lidem, kteří věřili v četné bohy, z nichž každý ovlivňuje vesmír podle svého chvilkového rozmaru či nálady. V polyteistických společnostech byli bohové nedůslední a nevyzpytatelní a příroda se řídila podle bohů, které nebylo možné poznat. Vesmír se tedy podle představ polyteistů choval stejně záhadně jako jejich bohové a jen stěží je napadlo, že by to mohlo být jinak. Představa poznatelného, inteligentního vesmíru, ve kterém panuje řád a který se chová logicky a předvídatelně, prostě neodpovídala jejich světonázoru.

Kristovi následovníci na druhou stranu věřili, že Bůh je rozumný, moudrý a ochotný nechat se poznat, protože ho znali jako Boha, který sám sebe odhalil v Ježíši Kristu. Celou Biblí se táhnou výroky jako: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle.“[7]

Věřili, že Bůh vše stvořil a uspořádal racionálním způsobem, tak, aby to lidstvo mohlo objevit a použít a zároveň poznat, jaký Bůh je. „Newton a jeho současníci věřili, že vědeckou prací odkrývají Boží plán vesmíru v podobě matematického řádu, na kterém je založen.“[8]

Z vůdčích představitelů vědy, které k jejich dílu motivovala víra, bychom mohli jmenovat Koperníka, Keplera, Galileiho, Braheho, Descarta, Boylea, Newtona, Leibnitze, Gassendiho, Pascala, Mersennea, Cuviera, Harveyho, Daltona, Faradaye, Herschela, Joulea, Lyella, Lavoisiera, Priestleyho, Kelvina, Ohma, Ampèra, Stenona, Pasteura, Maxwella, Plancka nebo Mendela.

Tito vědci byli přesvědčeni, že Bůh stvořil skvostný svět, který lze matematicky měřit, což vedlo k přesným a hodnotným zjištěním. Výsledkem pak byly takové objevy, jako 3. Keplerův zákon, podle něhož jsou druhé mocniny oběžných dob planet přímo úměrné třetím mocninám jejich hlavní poloos. Jak by na něco takového mohl kdokoliv přijít? Kepler na to přišel do značné míry proto, že byl přesvědčený, že musí existovat krásný matematický vztah, který je skrytý a čeká na to, až bude objeven, a který tam vložil Bůh, který má rád řád a jehož inteligence nekonečně přesahuje tu naši.

Dnes i ti nejateističtější vědci předpokládají, že příroda se vyznačuje nejen řádem, ale i jednoduchostí a krásou.

Otázka, která stojí v pozadí vědeckých výzkumů, je oprávněná… proč ve vesmíru panuje řád? Pro mnohé fyziky, kosmology a biology, kteří položili základy moderní vědy, existovala jasná odpověď: Existuje Stvořitel všech věcí, jímž je racionálně uvažující, milující Bůh, který neustále zjevuje sám sebe lidstvu a udržuje vesmír svou mocí.[9]

Máte-li zájem dozvědět se o dalších důkazech Boží existence, přečtěte si Existuje Bůh?



Části tohoto články byly zpracovány podle knihy Dineshe D’Souzy: What’s So Great about Christianity (Regnery Pulishing, Inc., 2007, 11. kapitola).

(1) Sean Carroll, kosmolog na Califonia Institute of Technology, citován v New York Times, nytimes.com; 2007.
(2) James Trefil, Reading the Mind of God (New York: Anchor Books, 1989), 1.
(3) Eugene Wigner, “The Unreasonable Effectiveness of Mathematics in Natural Sciences,” v Douglas Campbell a John Higgins, eds., Mathematics (Belmont, CA: Wadsworth, 1984), 3. díl, str. 117.
(4) Richard Feynman, O smyslu bytí (Praha: Aurora, 2000, přel. Jan Klíma)
(5) Paul C. Davies, fyzik, kosmolog, astrobiolog na Arizona State University; citován v edge.org/3rd_ culture/davies07/davies07/_index.html.
(6) Dr. Emily Baldwin: „Earth’s Laws Still Apply in Distant Universe“; AstronomyNow.com; červen 2008.
(7) Římanům 1,19-20
(8) Paul C. Davies; citován v edge.org/discourse/science_faith.html.
(9) Židům 1,1-3; Koloským 1,16-19; Jan 1,1-5; Izajáš 40-46

 
 
<< Evoluce a inteligentní designProč zrovna Bůh Bible? >>