Zpět
 
Užitečný článek33 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Změnil můj život

Josh McDowell

Tomáš Akvinský napsal: „Každá duše žízní po štěstí a smyslu života.“ Když jsem chodil na střední školu, mohl jsem sloužit jako živá ilustrace tohoto prohlášení. Chtěl jsem být šťastný. A chtěl jsem také, aby můj život měl nějaký smysl. Chtěl jsem znát odpovědi na tři základní otázky: „Kdo jsem? Co tady dělám? Kam jdu?“ To jsou nejtěžší otázky, před kterými se v životě ocitneme. Podle mého odhadu na ně devadesát procent lidí mladších než čtyřicet let nedokáže odpovědět.

A k tomu všemu jsem chtěl být svobodný. Svoboda podle mne neznamená prostě jít a dělat si, co chci. Svoboda znamená „mít sílu k tomu, abych dělal to, co vím, že bych dělat měl“. Většina lidí ví, co by měla dělat, ale nemá k tomu sílu. Jsou jako svázaní. Ale já jsem se opravdu chtěl dozvědět, o čem život je. A tak jsem ještě jako student začal hledat odpovědi.

Vyrůstal jsem v prostředí, kde snad všichni měli nějaké to náboženství. Řekl jsem si, že když se dám na náboženství, možná ty odpovědi najdu, a tak jsem začal chodit do kostela. Pustil jsem se do toho na sto padesát procent. Chodil jsem tam ráno, v poledne i večer. Ale asi to byl nějaký špatný kostel, poněvadž uvnitř mi bylo ještě hůř než venku. To nejlepší, co jsem si z náboženství odnesl, bylo pětasedmdesát centů týdně: na talíř se sbírkou jsem hodil čtvrťák, dolar jsem z ní vzal a koupil jsem si za to mléčný koktejl.
Vyrostl jsem na farmě v Michiganu a farmáři jsou většinou hodně praktičtí lidé. Můj otec byl farmář a naučil mě jednu věc: „Když něco nefunguje, tak to nech plavat.“ A tak jsem nechal plavat náboženství.

Pak mě napadlo, že by mi odpověď na mé pátrání po štěstí a smyslu života mohlo dát vzdělání. Tak jsem se zapsal na vysokou školu. To jsem si tedy pomohl! Za celý svůj pozdější život jsem nejspíš navštívil víc vysokých škol než kdo jiný v historii a říkám vám na rovinu, že univerzita vám toho může dát spoustu, ale jestli tam chcete najít pravdu nebo smysl života, je to předem ztracený boj.

Mám nepříjemný dojem, že na fakultě, kterou jsem studoval jako první, jsem musel být ze všech studentů ten zdaleka nejneoblíbenější. Měl jsem ve zvyku přepadat profesory v jejich kabinetech a ždímat z nich odpovědi na své otázky. Když viděli, že jdu kolem, zhasínali světla, stahovali žaluzie a zamykali dveře, aby se se mnou nemuseli vybavovat. Brzy jsem zjistil, že vysoká škola pro mne odpovědi, které hledám, nemá. Přednášející i moji spolužáci měli právě tolik problémů, frustrací a nezodpovězených otázek jako já. Před pár lety jsem na jedné univerzitě zahlédl studenta, který měl na tričku na zádech nápis: „Za mnou nechoďte, já jsem zabloudil.“ A právě takhle mi na univerzitě připadali všichni. Vzdělání není žádná odpověď.

Získat nějaké postavení, udělat kariéru – to bude to pravé, usoudil jsem. Najít si nějakou vznešenou věc, nasadit se pro ni a být známý – to vypadalo jako něco opravdu správného. Na vysoké škole měli nejprestižnější postavení – a taky klíče od pokladny – studentští funkcionáři. A tak jsem kandidoval do několika studentských institucí a zvolili mě. Bylo to bezva: každého jsem na škole znal, každý mě zdravil, rozhodoval jsem o důležitých věcech a utrácel jsem školní peníze – studentské peníze – za to, co jsem pokládat za správné. Jenže časem mě to přestalo bavit – jako všechno, do čeho jsem se kdy pustil.

Když jsem se v pondělí ráno probouzel (většinou mě bolela hlava následkem toho, jak jsem strávil předchozí večer), vstával jsem s tím, že se budu otravovat dalších pět dnů. Nějak jsem to od pondělka do pátku přežil. Šťastný jsem si připadal jenom tři večery v týdnu: v pátek, v sobotu a v neděli. A potom se začarovaný kruh nudy zase opakoval.
Pravda je, že jsem na škole všechny pěkně vodil za nos. Mysleli si, že jsem tak v pohodě jako málokdo. Při volební kampani jsme používali heslo: „Štěstí je Josh!“ Za studentské peníze jsem uspořádal víc večírků než kdokoli jiný, ale nikomu nedošlo, že moje štěstí je skoro stejné jako štěstí tolika dalších. Záleželo na okolnostech. Když se všechno dařilo, bylo mi báječně. A když šlo všechno mizerně, cítil jsem se podle toho.

Okolnosti se mnou pohazovaly jako vlny s lodí na moři. Byl jsem z toho pěkně znechucený – vlastně zoufalý. V té době jsem si ve škole všiml několika lidí – bylo to osm studentů a dva přednášející –, na jejichž životech bylo něco zvláštního. Vypadalo to, že vědí, čemu věří a proč tomu věří. Takové lidi mám kolem sebe rád a je mi jedno, jestli přitom souhlasí nebo nesouhlasí se mnou. Někteří z mých nejbližších přátel popírají něco z toho, čemu věřím, ale já mám v úctě lidi s pevným přesvědčením. (Moc jich nepotkávám, ale když na někoho takového narazím, vážím si ho.) Životy lidí s pevným přesvědčením jsou nabité něčím zvláštním a ten náboj je to, co se mi líbí.

Ale všiml jsem si u nich ještě jedné věci. Byla to láska. Tihle studenti a profesoři se měli rádi nejen mezi sebou, oni měli rádi i ostatní lidi a záleželo jim na nich. A nebyly to jen nějaké řeči; oni láskou k lidem kolem sebe prostě žili. To pro mě bylo něco úplně nového.
Zdálo se mi, že se nenechají znechutit situacemi života ve škole, které všechny ostatní ubíjely. Bylo na nich vidět, že jsou šťastní a že to je stav mysli, který nezávisí na okolnostech. Měl jsem dojem, že mají uvnitř nějaký trvalý zdroj radosti. Měli něco, co jsem já neměl. Tak jsem si řekl, že se s těmi záhadnými lidmi spřátelím.

Dva týdny nato jsem s několika z nich seděl u stolu ve studentském klubu. Za chvíli se konverzace stočila k Bohu. S tímhle tématem jsem se necítil moc pevně v kramflecích, a tak jsem tu nejistotu maskoval arogancí. Dělal jsem, jako by mi na tom už míň záležet nemohlo. „Cože… křesťanství?“ vyprskl jsem. „To je přece jenom pro slabochy, ne pro intelektuály.“ V hloubi duše jsem o to, co měli oni, strašně stál, ale s ohledem na svou hrdost a na své postavení na škole jsem nechtěl dát najevo jim, že mě to opravdu zajímá. Pak jsem se obrátil na jednu tu studentku, protáhl jsem se v křesle a jako by mimochodem jsem se zeptal: „Pověz mi, co změnilo vaše životy? Čím to, že se vaše životy tak liší od životů ostatních studentů a profesorů?“

Ta dívka musela mít hodně pevné přesvědčení. Podívala se mi přímo do očí, tvářila se naprosto vážně a řekla dvě slova (nikdy by mě nenapadlo, že je někdy uslyším jako odpověď na nějakou otázku při inteligentní debatě na vysoké škole): „Ježíš Kristus.“
„Ježíš Kristus?“ vyjel jsem na ni. „S tím mi dejte pokoj. Náboženství, Bible i církve mi už lezou krkem.“

Ale ona okamžitě odpálila: „Neřekla jsem náboženství. Říkala jsem Ježíš Kristus.“
Kuráž a pevné přesvědčení této studentky mi trochu vzaly dech, a tak jsem se za svůj projev omluvil. „Ale opravdu mám náboženství a nábožných lidí plné zuby,“ dodal jsem. „Nechci s tím mít nic společného.“

A tenkrát mi moji noví přátelé hodili rukavici. Vyzvali mě – budoucího studenta práv – abych intelektuálně prověřil jejich tvrzení, že Ježíš Kristus je Boží Syn; že na sebe vzal lidské tělo, že žil mezi skutečnými muži a ženami a že zemřel na kříži za lidské hříchy, že byl pohřben a že třetího dne vstal z hrobu; a že může měnit lidské životy i ve dvacátém století.

Nemohl jsem tomu uvěřit. To je ale fraška, říkal jsem si. Jak by mohlo něco tak nanicovatého jako křesťanství obstát při pečlivém intelektuálním zkoumání? Tak jsem se jim vysmál.

Ale oni to nevzdali. Provokovali mě znovu a znovu a nakonec mě zahnali do kouta. Jejich vytrvalost mě tak dopalovala, že jsem jejich výzvu přijal – ne proto, abych si to ověřil, ale z ješitnosti, abych jim ukázal. Rozhodl jsem se napsat knihu, ve které ukážu, jak je křesťanství z rozumového hlediska směšné. Odešel jsem ze školy a začal jsem cestovat po Spojených státech i po Evropě, abych nasbíral důkazy o tom, že křesťanství je podfuk. Neměl jsem ale tušení, že existují nějaká fakta. Že jsou tu důkazy, které člověk může posoudit.

Jednoho dne jsem seděl v jedné londýnské knihovně a hlavou mi bleskla myšlenka: „Vždyť nemáš jediný důkaz, o který by ses mohl přít, Joshi.“ Okamžitě jsem ji potlačil. Ale od té doby jsem na to narážel skoro každý den. Čím víc jsem pátral po důkazech, tím silnější ten hlas byl. Vrátil jsem se do Států, na univerzitu, ale v noci jsem nemohl spát. V deset jsem šel do postele a až do čtyř ráno jsem ležel na zádech a snažil se přijít na to, jak bych mohl vyvrátit tu příšernou hromadu důkazů o tom, že Ježíš Kristus je Boží Syn, kterou se mi podařilo nasbírat.

Začalo mi docházet, že nejsem intelektuálně poctivý. Najít pravdu pro mne znamenalo strašně moc, ale když už jsem ji našel, tak jsem podle ní nechtěl jednat. A to pro mne tenkrát byl velký problém. Rozum mi totiž říkal, že to všecko je pravda, ale moje vůle mě táhla někam úplně jinam. Zjistil jsem, že stát se křesťanem může pěkně otřást lidským egem. Ježíš Kristus postavil moji vůli před rozhodnutí: požadoval, abych mu svěřil svůj život. Začal jsem cítit, že následující Kristova slova ze Zjevení 3,20 jsou pro mne osobní výzvou: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Bylo mi jasné, že tenhle vnitřní konflikt budu muset vyřešit, jinak z toho začnu šílet. Vždycky jsem se pokládat za člověka, který se nebojí nových věcí, a tak jsem se rozhodl podrobit Kristova tvrzení té nejkrajnější zkoušce.

Jednoho večera ve druhém roce mého studia, 19. prosince 1959 v půl deváté večer, jsem se doma v Union City v Michiganu stal křesťanem. Někdo se mě kdysi zeptal: „Jak to víš?“ Povídám: „Byl jsem u toho.“ Byl se mnou jeden přítel, křesťan, a já jsem se modlil. Má modlitba měla čtyři části a skrze ni začal můj vztah s Bohem.

První věc, kterou jsem řekl, byla: „Pane Ježíši, děkuji ti, že jsi za mne zemřel na kříži.“ Pochopil jsem, že i kdybych byl jediným člověkem na zemi, Kristus by za mne stejně zemřel. Možná máte dojem, že mě ke Kristu přitáhly ty nezvratné intelektuální důkazy, ale nebylo to tak. Ty důkazy byly jen způsob, jakým Bůh strčil nohu do dveří mého života. Ke Kristu mě přitáhlo, když jsem si uvědomil, že mě miloval tak, že za mne zemřel.

Za druhé jsem řekl: „Přiznávám, že jsem v životě dělal věci, které se ti nelíbí.“ To mi nemusel nikdo říkat. Věděl jsem, že často jednám způsobem, který se svatým a spravedlivým Bohem prostě nejde dohromady. Ale Bible říká: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1. Janův 1:9) A tak jsem řekl: „Odpusť mi je, prosím.“

Za třetí jsem řekl: „Právě teď, jak nejlépe umím, ti otvírám dveře svého srdce a svěřuji ti svůj život jako svému Spasiteli a Pánu. Převezmi vedení mého života. Změň mě, a začni uvnitř. Udělej ze mne takového člověka, jakého mě chceš mít.“

A za čtvrté jsem řekl: „Věřím, že jsi vstoupil do mého života, a děkuji ti za to.“

Po modlitbě se nic zvláštního nestalo. Žádný zásah blesku. Nenarostla mi andělská křídla. Vlastně jsem se potom, co jsem udělal to rozhodnutí, cítil hůř. Bylo mi skoro na zvracení. Bál jsem se, že jsem pod vlivem emocí udělal rozhodnutí, kterého budu později rozumem litovat. „Ach ne! Do čeho jsem se to vlastně namočil?“ ptal jsem se sám sebe. A ještě víc jsem se bál, co si o mně budou myslet někteří kamarádi, až na to přijdou. Opravdu jsem měl pocit, že mi přeskočilo.

Během následujících osmnácti měsíců se ovšem změnil můj život. Jedna z nejhlubších změn spočívala v tom, jak jsem vnímal lidi kolem sebe. Během studia na vysoké škole jsem si naplánoval příštích pětadvacet let svého života. Mým konečným cílem byl post guvernéra státu Michigan. Měl jsem v úmyslu dostat se na něj tak, že budu šplhat po žebříčku politického úspěchu, a k tomu jsem chtěl využívat lidi – představoval jsem si, že lidé jsou od toho, aby se využívali. Ale potom, co jsem svěřil svůj život Kristu, se mé uvažování změnilo. Už jsem nechtěl lidi využívat ke svému prospěchu, chtěl jsem být sám použit tak, abych posloužil jim. To, že jsem se začal soustřeďovat na jiné místo na sebe, znamenalo v mém životě zásadní změnu.

Jiná oblast mého života, která se začala měnit, byly moje výbuchy vzteku. Obvykle jsem vypěnil, když se na mne někdo jenom trochu křivě podíval. Pořád ještě mám jizvy jako památku na to, jak jsem v prvním ročníku jednoho člověka málem zabil. Ten vztek byl natolik součástí mne samého, že jsem se ho ani nepokoušel zbavit. A pak se objevila další příležitost vybuchnout, a najednou byl vztek pryč! Stále v tom nejsem dokonalý, ale ta změna v mém životě byla zřetelná a dramatická.

Asi nejvýraznější změnou v mém životě bylo to, co se stalo s mou nenávistí. Nenávist mě naplňovala celou dobu, co jsem vyrůstal. A byla namířena především na jednoho muže. Nenáviděl jsem ho víc než kohokoli jiného na celém světě. Nenáviděl jsem ho až do morku kostí. Hnusilo se mi všechno, co představoval. Vzpomínám si, jak jsem jako malý kluk ležel celou noc v posteli a vymýšlel plány, jak ho zabít tak, aby mě při tom nechytla policie. Byl to můj otec.

V době, kdy jsem dospíval, byl můj otec místním opilcem. Sotvakdy jsem ho viděl střízlivého. Kdo žil na malém městě s tím, že jeden z jeho rodičů je notorický alkoholik, tomu je jasné, o čem mluvím: všichni to vědí. Moji kamarádi ze školy dělali rádoby vtipné narážky na to, jak můj otec leží ve škarpě. Jejich vtipy mě bolely, ale nikdy jsem to nedal najevo. Smál jsem se s nimi a svou bolest jsem skryl uvnitř.

Šel jsem třeba do chléva a tam jsem našel matku zbitou tak, že se nemohla hnout, ležet na hnoji u krav. Nenávist ve mně kypěla a přísahal jsem si: „Až budu dost velký, zabiju ho.“ Když jsme měli nějakou návštěvu a otec byl zase opilý, obvykle jsem ho popadl za límec, vytáhl ven, svázal ho vzadu ve stodole a auto schoval za silem. Návštěvě jsme řekli, že musel někam odjet, abychom neměli jako rodina ostudu. Když jsem mu svázal ruce a nohy, hodil jsem mu taky smyčku přes krk a doufal, že se pokusí dostat pryč a uškrtí se přitom. Pochybuji, že někdo někdy někoho nenáviděl víc, než já nenáviděl svého otce.

Dva měsíce před tím, než jsem skončil střední školu, jsem se vrátil domů z rande a slyšel jsem maminku vzlykat. Přiběhl jsem za ní do pokoje, kde seděla v posteli. „Tvůj otec mi zlomil srdce, Joshi.“ Objala mě a přitiskla k sobě. „Už se mi nechce žít. Ještě se chci dočkat toho, až dostuduješ, a pak umřít.“

Za dva měsíce jsem školu absolvoval a příští pátek maminka umřela. Jsem přesvědčen že umřela na zlomené srdce. Otce jsem za to nenáviděl ještě víc. Kdybych za pár měsíců neodešel na vysokou, snad bych ho zabil.

Ale když jsem se rozhodl přijmout Ježíše Krista, vstoupila do mého života jeho prostřednictvím Boží láska. Měla takovou sílu, že přemohla tu nenávist a převrátila ji naruby. Tak, že jsem se za nějakých pět měsíců mohl tátovi podívat přímo do očí a říct mu: „Tati, mám tě moc rád.“ Nechtěl jsem ho milovat, ale miloval jsem ho. Boží láska mi proměnila srdce.

Když jsem přešel na Wheaton University, měl jsem vážnou dopravní nehodu. Porazil mě podnapilý řidič. Když mě pustili z nemocnice, musel jsem ještě nějakou dobu zůstat doma. Otec mě přišel navštívit. Kupodivu byl střízlivý. Přecházel rozpačitě po místnosti sem a tam a nakonec vyhrkl: „Jak můžeš mít rád takového otce, jako jsem já?“

„Tati,“ řekl jsem, „ještě před půl rokem jsem tě nenáviděl. Pohrdal jsem tebou. Ale pak jsem uvěřil v Ježíše Krista, přijal Boží odpuštění a On změnil můj život. Nedokážu ti to úplně vysvětlit, ale Bůh mě zbavil té nenávisti k tobě a místo ní mi dal lásku. Díky vztahu s ním teď dokážu milovat a přijímat nejen tebe, ale i další lidi takové, jací jsou.“

Mluvili jsme spolu asi hodinu a on pak řekl: „Chlapče, jestli Bůh může udělat v mém životě to, co udělal ve tvém, chci mu dát šanci.“ A hned na tom místě se modlil: „Bože, jestli jsi opravdu Bůh a jestli Ježíš zemřel na kříži, aby mi odpustil to, co jsem provedl své rodině, tak tě potřebuju. Jestli Ježíš může s mým životě udělat to, co udělal se životem mého syna, tak mu chci věřit a přijmout ho za svého Spasitele a Pána.“

Poté, co jsem přijal Krista, se můj život změnil v průběhu asi tak šesti až osmnácti měsíců. Život mého otce se změnil přímo před mýma očima. Jako by se někdo natáhl a rozsvítil žárovku. Nikdy předtím ani potom jsem neviděl tak rychlou proměnu. Od té doby se dotkl alkoholu jen jednou jedenkrát. Dostal se jenom k tomu, že se sklenicí dotkl rtů – a to bylo všechno. Po čtyřiceti letech, kdy se den co den opíjel!

O čtrnáct měsíců později zemřel – na následky alkoholismu. Ale za těch čtrnáct měsíců se v mém rodném městečku a okolí více než sto lidí rozhodlo svěřit svůj život Ježíši Kristu, protože viděli tu změnu v životě místního notorika – mého otce.

Můžete si z křesťanství dělat legraci, můžete se mu vysmívat a pošklebovat, ale ono zkrátka funguje. Jestli v Ježíše uvěříte, uvidíte, co se stane s vašimi postoji a s vaším chováním. Ježíš se totiž zabývá tím, že mění lidské životy. Ale křesťanství se nikomu nedá nalít do hlavy, ani k němu nemůžete člověka donutit. Vy musíte žít svůj život a já svůj. Já vám mohu nanejvýš říct, co jsem zjistil. Pak už to všechno závisí na vašem rozhodnutí.

Možná vám pomůže podobná modlitba, jakou jsem se modlil já:

Pane Ježíši, potřebuji tě. Děkuji ti, že jsi za mě zemřel na kříži. Odpusť mi a očisti mě. Právě teď ti svěřuji svůj život jako Spasiteli a Pánu. Udělej ze mě takového člověka, jakého mě chceš mít. Amen.


 
 
Kdyby šlo poznat Boha osobně... >>